Největší ránu utrpěl útulek loni, když jeho majitelka Dagmar Nedbalová po dlouhé nemoci zemřela. Přesto je úsměv na tváři to první, čím vás současná majitelka přivítá. Kateřina Vojáčková je dcerou manželů Nedbalových a navzdory slibně rozjeté kariéře v armádě se rozhodla pokračovat v díle, které její maminka založila.

„Táta je už v důchodu a sám by na to nestačil. To víte, že jsme řešili otázku, jestli to tady všecko neprodat a vykašlat se na to. Ale láska ke zvířatům zvítězila,” vzpomíná na dobu před rokem Kateřina Vojáčková.

Každý rozumný člověk by jí práci v psím útulku rozmlouval - neexistují zde svátky ani dovolené, pracujete ve dne v noci a za každého umístěného psa vám přijdou dva další. Nic pro mladou ženu s dítětem. Ona se však problému postavila čelem. Jako jednu z prvních věcí nechala opravit pavilon s psími kotci. Starý plech nahradila cihlami, přibyly bezpečnostní dveře pro případ agresívních psů.

Dnes je v Azylu pes Krásný Les ubytováno 29 psů. Kapacita je 27. Jen díky tomu, že několik chlupáčů je ještě štěněcího věku a mohou být v kotci pospolu, nemusela majitelka nikoho odmítnout. Pro zaběhnutého psa jede třeba o půlnoci - na zavolání. Zaměstnance má jen jednoho, na půl úvazku. Rádcem a pomocníkem je stále její tatínek Zdeněk Nedbal.

„Pamatuji se, že když jsme s manželkou v roce 1992 útulek zakládali, neměli jsme kolikrát ani na jídlo pro sebe. Byly to krušné časy. Dnes je to o trochu lepší,” klepe na dřevo Zdeněk Nedbal. Proto překvapí, jak se někteří lidé k existenci útulku stavějí. Jedni rodinu podezřívají, že na azylu rýžuje peníze. Druhým vadí štěkot nebo by byli nejradši, aby pejsky dodávali do adoptivních rodin zdarma, s mašlí na krku a pytlem krmiva zdarma.

„Vydělávat na tom opravdu nejde. Vždyť se podívejte - každou ušetřenou korunu vrazíme zpátky a stále je tady co opravovat,” říká Kateřina Vojáčková. Sponzoři až na výjimky neexistují a od měst a obcí dostane jen tolik peněz, jak dlouho tu pes odchycený na jejich území zůstane.

„Města platí měsíční paušál, kdy se účtuje 80 korun za den. Ale když je tu pes dlouho a je neumístitelný, musíme ho živit ze svého,” vysvětluje majitelka. Příkladem je například Míša a Betyna, sedmiletá a dvanáctiletá kříženka. Jedna „míří do důchodu”, druhá v něm už dávno je. Starší ze psů je hluchý a slepý. Nikdo o ně nemá zájem. Podobných neumístitelných psů je v útulku 6. Čeká je tu důstojné dožití.

Psí klienti, kteří na vás zpoza mříží kulí své oči, mají vesměs pohnuté osudy. Najdete zde zvířata zabavená v exekuci, zvířata týraná a nebo pro nezájem vypuštěná někde u silnice. Napravit lidská příkoří, kterých se psům dostalo, majitelé azylu neumějí, proto alespoň pečlivě dohlížejí na to, do jaké rodiny se nový pejsek dostane. Ostatně, nechcete nějakého?